Klasicismus
KLASICISMUS
2.pol. 17.st. – konec 18.st.
Pochází z latinského Classicus = vzorný, vynikající
Je umělecký směr, který vznikl ve Francii v 17.století v době rozkvětu absolutistické monarchie. Usiloval o tvorbu odpovídající klasickým estetickým normám, odvozovaným z antických vzorů, se zaměřením na společenské a mravní problémy. Hlásil se k filozofickým východiskům racionalismu a k abstraktně pojímaným ideálům pravdy, harmonie a krásy. Chtěl zobrazit „člověka vůbec“ – různé lidské charaktery nadčasově pojaté (hrdina, padouch, lakomec apod.).
Společensko – historické pozadí
Sedmnácté století probíhalo ve znamení pokroku vědy, vzrůstajícího zájmu o taje vesmírných zákonů a přírodního dění. Na evropském území nedochází k rozsáhlým válkám, ale spíše jen k místním střetům. Na síle nabývá hlas myslitelů, kteří vystupovali proti vlivu šlechty a církve na královskou moc; obdivovali parlamentní zřízení v Anglii. Vláda podle nich měla usilovat o blaho lidu, co možná nejméně pošlapávat svobody jednotlivce a ctít svobodu vyznání. Církev se stává terčem kritiky, Voltaire ji označuje za překážku pokroku. Američané vyhlašují nezávislost (1776), volání francouzských radikálů po reformách vrcholí revolucí (1789).
Klasicismus v Evropě
Klasicismus hájí a zdůvodňuje soudobý společenský řád, schvaluje vládnoucí vrstvy. Úzce souvisí a racionalismem a oproti předchozímu baroku hlásá střídmost, rozumovost a kázeň. Pro klasicismus je příznačný vznik literárních salonů, v nichž se diskutovalo o umění, rozebírala se a hodnotila literární díla. Tyto salony určovaly literární vkus a utvářely veřejné mínění. Vznikaly literární akademie, které dbaly na čistotu formy a jazyka uměleckých děl.
Literatura se dělila podle pevně stanovených teoretických zásad i praktických pravidel na žánry. K těm Vysokým řadili například ódu, epos, tragédii; k nízkým pak bajku, satiru, komedii aj.
Přísná pravidla nesvazovala jen literaturu. Předpisy a zákony zahrnovaly všechno umění (dokonce i zahradní architekturu – ve francouzských parcích byly stromy a keře sestříhávány do geometrických obrazců).
V období klasicismu nastal bouřlivý rozvoj dramatu, vývoj poezie byl mnohem skromnější. V klasicistní poezii převládá rozum a úvaha nad citem. Nejčastěji se objevuje báseň popisná, úvahová a satirická; v lyrice pak okázalá óda. Klasicistní drama dodržovalo Aristotelovu zásadu tří jednot: jednota místa, času a děje: (hra se měla odehrávat na jednom místě, v průběhu 24 hodin a měla mít pouze jednoduchý děj).
Klasicistní autoři zpravidla otevřeně neprojevují osobní názory a vztah k dobové problematice; jejich cílem je zobrazení závazných norem společenské mravnosti. Lidské soukromí musí být utajeno, citová složka ustupuje složce racionální.
Pierre Corneille (1606 – 1684)
Francouzský dramatik. Je tvůrcem moderní tragédie, dal jí pevnou kompoziční zákonitost. Pro postavy her je rozhodující hrdinství, vlastenectví, povinnosti a čest.
- Cid – tragédie, dramatický konflikt je vyústěním střetu osobních citů a nadosobních povinností
Rodrigo-Cid zabije otce své milé Ximeny. Cit její lásky je však převážen smyslem pro čest a spravedlnost. Žádá potrestání vraha.
Jean Racine (1639 – 1699)
Francouzský dramatik, tvůrce „psychologické tragédie“. Ve svých hrách zobrazil ničivou vášeň, kterou trpí hlavní postavy. Náměty čerpal z antiky, pod antickým rouchem se však skrývají soudobé postavy a problémy. Jeho dramatické umění patří k vrcholům klasické tragédie.
- Faidra – tragédie zachycující zhoubný vliv vášně ničící i blízké těch, kteří ji podlehli
Žena athénského krále These, Faidra, prožívá lásku k nevlastnímu synovi Hippolytovi. Ten ji však neopětuj. I když není ničím vinen, je vyhnán svým otcem – králem ze země. Král prosí bohy o potrestání proviněných. Prosba se vyplní, když Faidra vypije nápoj s jedem. Před smrtí se Theseovi přizná ke své vině.
Moliére (1622 – 1673, vlastním jménem Jean – Baptiste Poquelin)
Francouzský dramatik, původně herec a ředitel divadelní společnosti, s níž hrál třináct let po francouzském venkově, pak v Paříži u dvora. V odvážných satirických veselohrách zesměšňoval pokrytectví, šlechtickou povýšenou morálku, církev. Pěstoval všechny druhy veseloher od lidové frašky po veselohru zápletkovou a charakterovou. Problematika v jeho díle je velmi široká (postavení ženy ve společnosti a v rodině, cynismus feudálů, lakota, úlisnost, svatouškovství, donašečství, pokrytectví, snahy měšťanů o napodobování venkovského života atd.)
- Tartuffe – hra odhalující pokrytectví a svatouškovství, svou titulní postavou mířila proti církvi a donašečskému systému jejích institucí.
- Misantrop – kritiku obrací proti vypočítavosti šlechty
- Lakomec
Šedesátiletý lichvář Harpagon (lat. Harpago = kořistník) omezuje své děti, okrádá služebnictvo, intrikuje se vztahy svých dětí a jejich protějšky. Harpagon je chtivý, lakomý, bezcitný; pro peníze obětuje vše, své děti, rodinu; ztráta peněz pro něj znamená šílenství, konec smyslu života. Moliére chce dokázat, jak peníze deformují přirozené lidské vztahy.
Jean de
Nejúspěšnější klasicistní básník. Komponoval své bajky jako malá dramata, v nichž mohl díky alegoričnosti tohoto útvaru podat obraz společenského kvasu ve Francii v 17.století. Vychází ze znalostí starších autorů bajek od Ezopa a ze středověkých moralistních bajek. Bajky často aktualizuje k potřebám společenské kritiky.
Opakem vznešené klasicistní tragédie byla italská komedie – comedia dell’arte, která byla velmi oblíbená u lidového publika. Hry neměly pevnou stavbu, herci improvizovali podle stručného obsahu. Jde o typ improvizované komedie s ustálenými postavami.
Comedia dell’arte = je druh lidového, ale profesionálního divadla. Vzniká v Itálii ve 2.pol. 16.století. Herci neměli k dispozici psaný text, ale jen stručný scénář s dějovou kostrou a seznamem postav ustálených typů – Harlekýn, služka Colombina, starý obchodník Pantalone, Právník Doktore, Kapitán, kuplířka Ruffiana a zamilovaní s různými jmény. Soubory kočovaly po celé Evropě, největší ohlas měla comedia dell’arte ve Francii, některé postavy pak převzala francouzská pantomima (harlekýn, kolombína, pierot); v 18.století zanikla, její dědictví dnes žije v cirkuse, pantomimě, baletu a avantgardních divadlech.
Carlo Goldoni (1707 – 1793)
Dramatik a reformátor italského divadla. Posledních třicet let svého života žil v Paříži, podporován králem Ludvíkem XVI. Ve svých hrách zavedl závazný dramatický text. Místo pouhé dějově osnovy a typických masek vytvářel psychologicky a sociálně propracované charaktery. Tvorba odráží život měšťáckých a lidových vrstev jeho doby. Napsal 267 her, zanechaly cenné paměti; dodnes je nejhranějším italským dramatikem na světě.
· Poprask na laguně – zachycuje barvitý obraz rybářského městečka a osudy jedné žárlivé milenecké dvojice
· Sluha dvou pánů, Mirandolina, Benátská vdovička, Hrubiáni - komedie